Zápis z duchovní obnovy vedené Kateřinou Lachmanovou 22. 2. v Rosicích

Duchovní obnova, Rosice 20. 2. 2016

Přednáší PhLic. Kateřina Lachmanová, ThD.

1. část - Smysluplná askeze (o tom, jaká předsevzetí a proč je dělat v postní době)

Paní doktorka začala přednášku vtipem, který osvětluje pohled na postní předsevzetí:

Kněz spěchá v horách do jedné farnosti a na cestě ho přepadne bandita. Zařve na kněze: „Peníze nebo život“. Kněz se rozhodne pro život a začne hledat v náprsní kapse kabátu peněženku. Přitom se odkryje kolárek, který má na krku.

Když to bandita uvidí, hned odloží zbraň a říká: „Moc se omlouvám, já netušil, že jste kněz. Jsem také katolík a kdybych věděl, že jste kněz, nikdy bych na vás nezaútočil.“

Kněz, ještě v šoku z přepadení, vytáhne hluboko z kapsy dvě cigarety a roztřesenou rukou jednu podává banditovi. Druhou si chce sám zapálit, aby se trochu uklidnil. Ale bandita ho pohoršeně napomene: „Ale otče, vždyť je postní doba!“ :)

O tom, jak má správně vypadat pravý půst, se hovoří již ve Starém zákoně, Izajáš 58. Ukládat si takové sebezápory, abychom rostli ve svobodě milovat.

Existují dva extrémy pojetí postních předsevzetí:

1) Vše záleží na mně, musím si něco odepřít, aby mě měl Bůh rád (toto je blud). Láska Boží, smrt Krista, přišla už tehdy, když jsme byli hříšníci. Kardinál Martini vyslovil myšlenku, že naše slabost a hříšnost je nádoba na milosti. Čím větší, tím víc milostí se do ní vejde. Nezdar, "špatná modlitba", … není nic, co by bylo proti Bohu nebo co by Bohu zabraňovalo nám dávat milost. Naopak.

2) Vše jen milost. Ležím a čekám na Boha. Všechny, naše slabosti, se vejdou do Boží milosti. Toto je špatné pojetí Boží milosti.

Správná je synergie - spolupráce s Boží milostí (ne, že bych si milost musel zasloužit), ale existuje primát boží milosti, i chronologicky je Boží milost první. Už ve Starém zákoně jsou odkazy na vykoupení. Boží smlouva s lidmi (s Abrahamem) je jednostranná. Bůh se zavazuje vůči lidem. V době uzavření smlouvy Abraham dokonce spal.

Ve správně pojatém sebezáporu jde o to odkrýt pramen milosti. Nežíznit kousek od pramene. Tento pramen je v srdci. Je třeba vyčistit zasypané studny, odhalit originál Božího obrazu v naší tváři, "vysvobodit" sochu obrazu Boha z mramoru - sochař ji tam už vidí, je tam. Prorok: "Zorejte úhor, nesejte do trní". Nemusíme vyrábět semeno (tj. Boží milost). Jen je třeba ho zasadit. Bůh už je v našem srdci. 

Nemá smysl odříct si nějakou věc (čokoláda, TV) a po postní době se k tomu zase vrátit. Odložit svoje neřesti jen na postní dobu a pak se k nim vrátit je bez užitku. Je třeba jednak bojovat proti zlu a zároveň zápasit o dobro. Přinést do života něco dobrého. Neexistuje stav člověka, ze kterého není cesta návratu. Blaise Pascal říká: “Nemohl bych Tě hledat, kdybys Ty mě už dávno nenašel".

Praktická askeze

Překlad slova „askeze“ je „cvičení“. Čeho se vyvarovat?

Ordinujeme si úsilí, kde to já osobně nepotřebuji (anorektik se postí, workoholik bojuje proti lenosti, student místo studování běhá po náboženských akcích). Nevybírat si to, co lahodí mé osobě. Správná postní askeze je třeba z úplně jiné strany spektra. Např. pro perfekcionisty - vydrž nepořádek, atd.

Je možné zeptat se někoho blízkého, komu důvěřuji, co on si myslí, že je pro mě správná askeze. Proč se ptát někoho jiného? My sami to často nepoznáme. Přirovnání: tak, jak u sebe doma nevnímáme žádnou vůni či zápach, tak druzí, pokud náš domov navštíví, ji cítí. Sv. Jan Křtitel na otázku „co mám dělat?“ odpovídá: „Dej šaty, jídlo, ... milosrdenství.“ I to patří k době postní.

Benedikt XVI. Zdůrazňoval: Mít vnímavé srdce. Vnímavost znamená pamatovat na potřeby druhých, konkrétně a v pravý čas si vzpomenou. Např. někdo se vám svěří, že hledá byt. A vy uslyšíte o někom, že naopak byt shání. Tak je vzájemně zkontaktovat. Tím vznikne dvojí dobro (jednak se vyřeší konkrétní problém, jednak si obdarovaný uvědomí, že „Bůh o něm ví"). Ale pozor na "páchání dobrých skutků". Nevyžádané rady, pomoc tam, kde ji nikdo nechce, …

Hlavní postní úkol - nastavit "milosrdné antény" na dobro. A to hlavně v rodině, protože tam bývá vnímavost nejnižší. V rodinách nebo na pracovištích se často vnímáme navzájem jen jako inventář. Takže se nevnímáme. Neděláme to proto, aby nás měl Bůh rád, viz výše a list Efezanům 2, 4. verš a dále. Ale vstupovat do těch dobrých skutků.

Pouze se nelitovat „já jsem největší chudák, všichni se o mně starejte“. Ale např., jak říkal Jan Křtitel celníkům „nevymáhejte víc, než musíte“, tzn. buďte spravedliví. Jedna z psychologicky patologických záležitostí je narcizmus. Jeden ze znaků narcizmu je vymáhání si. Já potřebuji, já chci, já musím. Toho se vyvarujme. Když se Jana Křtitele ptali vojáci: „co my máme dělat?“, odpověděl: „ Nikomu nečiňte násilí, nevyhrožujte, spokojte se se svým žoldem“. Zkrátka dělej to, co máš, v čase, kdy to máš dělat. Toto je velké postní předsevzetí!

Nápady na askezi: jít do samoty a vytvořit víc ticha. Dánská teolog a filosof Kierkegaard říká "dnešní svět je chorý, co s tím? Vytvářejme ticho". Opak ticha zapříčiňuje závislost na sociálních sítích. Konzumace přemíry informací je jako sníst najednou krabičku vitamínu C. Je to zbytečné. Tělo si stejně vezme jen tolik, kolik snese. Vede také k tomu, že se nedokončují naše projekty.

Je důležité ztišení, exercicie, svátost smíření, tichá procházka (pouť). Ticho, jen tak se dá zaslechnout Boží slovo. Pozor, vnější tichost nemusí znamenat, že uvnitř nevedeme dlouhé monology. A naopak. Ten, kdo málo hovoří třeba s partnerem, měl by naopak začít více komunikovat. Nesmírně důležitá je správná komunikace mezi partnery! (Vyslechni si nejdřív zprávy z domova.)

Dalším možným postním námětem je prodloužit modlitbu. Existují 3. klasické pilíře pro postní dobu: modlitba, půst a almužna. Tj. - vztah k Bohu (modlitba), vztah k sobě (půst) a vztah k druhým (almužna). Zkusme být vynalézaví - jdeme kolem kostela, tak zaskočit se pomodlit. Chvilku se schovat do koupelny a pomodlit se, přečíst kousek Bible, ... Najít si čas a způsob. Ztratit modlitbu je jako ztratit signál. Co všechno udělá člověk, když ztratí GSM signál pro svůj mobil! Stejně tak, i více, by se měl snažit, aby neztratil signál s Bohem. Písmo praví: Ti, kdo jsou vedení Duchem Božím jsou synové Boží“. Je dobré udělat něco navíc, přidat k modlitbě. Máme kněze, možnost přijímat svátosti, ... vše "za rohem". A to ve světě není vůbec samozřejmé. Využijme toho. Aplikujme moudrost otců pouště: „Buď, kde jsi, dělej, co děláš“. Kdo je pomalý, může zrychlit svoje tempo. U „plašena“ zase naopak. Když to jde, tak využijte "signál", modlit se, navštívit mši sv. Dělejte tyto věci, když to jde. Může přijít krize, kdy to nejde (nemoc, práce, ...).

Další rady na postní dobu: Zpevnit nebo rozvolnit denní řád. Učit se pružnosti s trpělivostí. S trpělivostí přijímat vstupy bližních.

Askeze se neděje jenom tím, co si naplánujeme, ale hlavně i tím, co "přijde". Tzv. pasivity nás víc opracovávají, než to, co si sami vymyslíme. Pokud přijde něco, co je nápor na naší lásku, trpělivost, atd. tak to přijmout. To nás otesává. Pokud něco s trpělivostí přijmeme, je to aktivní způsob, který způsobuje změnu v srdci. A tak i trapná situace je proměněna. Plevel mohou být příležitosti. Matta el-Meskin v knize „Starý a nový člověk v nás“ říká: „Pane Ježíši Kriste, ve tvém jménu se dovoláváme práva a všechno chceme vyžít k naší proměně.“ Je to „bezodpadová technologie“. Přijmout vše (ne si vzít jen něco) ve světel víry a proběhne vnitřní proměna.

Rady na správnou askezi jsou i protichůdné. Každý potřebuje něco jiného: Méně či víc utrácet. (Konečně dovolit manželce, aby MU koupila novou bundu. A pokud zvládne i trojí zkoušení, je to již vysoká škola askeze :)  ). Koupit synovi značkovou mikinu. Pozná, že je pro nás důležitý. Jsme Boží děti i dědicové. Zdravé pohrdání penězi. Písmo praví: „S dík učiněním konzumujte“. (V hojnosti i nedostatku. Umím si odepřít ale i dopřát. „Když půst, tak půst, když kuřátko, tak kuřátko“ - sv. Terezie z Ávily). Nabízet víc či míň pomoc.

Je dobré zkoumat zpětnou vazbu.

2. část - Typické překážky odpuštění (usmíření)

Častá překážka odpuštění typická pro ženy – sebelítost. Je z ní sekundární zisk. „Já jsem chudáček“ – to je moje jediné "bohatství".

Pro muže je typickou překážkou pocit pokoření, pošlapání, bitva bez boje. Ať už odpustit, nebo požádat o odpuštění. Toto je ale psychologický omyl. Domnívat se, že omluvou ztrácíme respekt a důvěryhodnost tím, že uznáme vinu, omluvíme se. Opak je pravdou. Kdo se omluví, u druhého získá obdiv. Někdy toho není schopen kvůli předešlým zraněním. Bojí se ukázat slabost.

A to může být i v případě, kdy o odpouštění prosíme Boha. Zpověď, to je návrat do pravdy, narovnání. V encyklice o milosrdenství sv. Jan Pavel II. ukazuje na podobenství o marnotratném synu. Otec (Bůh) chce co nejrychleji vrátit marnotratnému synu jeho synovskou důstojnost. Honem prsten, šaty, obuv, ...Dobrá zpověď je obrovská radost pro kněze. Často se však stává, že se vyznáváme, že "jsem ukradl provaz a neřekl, že na konci byla kráva“. Je třeba udělat "chlapskou" zpověď. Bez obalu a kudrlinek. A ženy občas vyznávají hříchy mužů a tchýní. Ne ty svoje. Italské přísloví říká – „Být člověk z jednoho kusu“. Nikoli mít 15 tváří a ty ukazovat, jak potřebuji.

Další překážkou odpuštění je ideologická, či ideologizovaná nenávist. Pán Ježíš neřekl miluj bližního svého kromě komunistů (Rusů, Němců, muslimů, ...). V různých dobách a státech si můžeme dosadit různé věci. Je to i podle věku respondenta.

Milování bližního je možné díky Duchu Božímu. Jsou lidé, které miluje, více, méně, neutrálně, tolerujeme je, nenávidíme. Je třeba postupně všechny přijmout do srdce.

Kardinál Martini říká: "Pán Bůh není katolík". Nemít předsudky. Nebojujeme proti tělu a světu, ale proti zlu. A tento boj nám není přirozený, je to věc evangelia. V příběhu o Zacheu si na jeho místě představte např. Davida Ratha. A co kdyby papež František přijel do ČR a šel na večeři k Rathům?!

Další překážka: Já bych odpustil, ale až druhý o to požádá. Usmíření je prosba za odpuštění spolu s vlastním odpuštěním viníka. Ale odpouštění není podmíněno prosbou za odpuštění. Písmo říká: pokud záleží na vás, žijte v pokoji s každým. Je ale třeba zlo pojmenovat. Důležité je nemít nenávist. Toužit těm, které nenávidíme, žehnat. I těm, co nám ublížili a neprosí za odpuštění.

Případ: pokud mám pocit, že jsem ublížil míň, čekám na to, až o usmíření požádá ten, který dle mého názoru ublížil víc. To je špatně. Z mého srdce musí jít přání dobra. I když se musí dát hranice vztahu, např. s alkoholikem, gamblerem, násilníkem, ...

Pozor na kategorickou zatvrzelost. "S tebou jsem skončil". Odpis není odpouštění. Je to jen vytěsnění, ne očištění.

Když jsme na dně svých sil ve vztahu, je to dobré zjištění. Ale máme Ducha Božího. Jeto dar. (U lidí je to nemožné, u Boha je všechno možné).

Další překážka - samospravedlnost, tvrdost srdce (self-righteousness). Já dělám vše správně a pokud ostatní ne, tak to nebudu tolerovat. Všichni to mají dělat tak, jako já. Já mám pravdu, nikdo jiný. Je to farizeismus u "křesťanů profesionálů". Mají problém s přijetím chybujícího bližního. Je to velmi zrádné!!

V Písmu se praví: Ďáblové jsou žalobci, Ježíš Kristus je obhájce bratří. Buďme na straně obhájců, ne žalobců. Ježíš Kristus už za nás zaplatil, stejně jako milosrdný Samaritán, když odvedl zbitého pocestného do hostince.

(PF)